Život je plný zvratů, chaosu a nepředvídatelných událostí. Hledat v životě řád, pevné body, jistotu a předvídatelnost je nejen základní lidskou přirozeností, ale i jednou z velmi silných stránek lidstva jako takového. Hledání jistot a budování řádu vedlo k budování obydlí, pěstování a chovu, sdružování se do společenstev, jezdícím schodům na Václavském náměstí a nočnímu životu našeho velkoměsta vůbec.
Snadno pak propadáme iluizi, že máme nad vnějšími podmínkami kontrolu a že jsme ti, kdo určují pravidla hry. A pokud na této představě lpíme, tak až tragédie jako zeměstřesení nebo vážná nemoc nám ukážou, jak moc se mýlíme. Jak říkal Terry Pratchett ústy fiktivního filosofa Didactylose: „Věcí se dějí. Čert je vem.“ (1) I když svoje okolí můžeme ovlivňovat, nikdy nad ním nebudeme mít plnou kontrolu. Nikdy nedohlédneme všech důsledků a nemůžeme vzít v potaz všechny náhody, které se mohou stát.
Úplně to tlačí na jazyk reakci „Tak jaký má smysl se o něco vůbec snažit, když je to stejně jedno?!“, že? Dostaneme se k tomu za chvíli. Nejprve mi dovol poukázat na jednu věc, která obvykle není patrná na první pohled. Že se věci stanou jinak, než jsme plánovali, neznamená, že se stanou hůře. Ať už z pohledu těžkého pro naše ego – že někdy řešení, na které jsme hrdí, není zdaleka to nejlepší možné – tak ale i ve smyslu „štastných náhod“. Kolikrát se Ti stalo, že jsi narazil na neplánované okolnosti, které nabídly řešení Tvého problému, které bylo snažší, než sis uměl představit? Potkal jsi člověka, který Ti doporučil řemeslníka, náhodou jsi narazil na zajímavý pracovní inzerát, na internetu na Tebe vyskočil tip na výlet nebo film? Věci, které si člověk ani nemůže naplánovat – ale přitom ho zásadně posunou na cestě k řešení.
Máme tedy vůbec něco plánovat? A pokud ano, jak do plánu zahrnout náhodu? Ať už „dobrou“ nebo „špatnou“ (jenže vzhledem k tomu, že nedohlédneme všech důsledků, tak se nezřídka stává, že to, co bylo včera prokletím se zítra stane požehnáním – a naopak – opatrně tedy s hodnocením)? Dá se to vůbec?
Dá. Ale je třeba trochu změnit svůj přístup ke světu. Z pozice moci, kontroly a role pána světa se naladit do pozice pokory, otevřenosti a role spoluhráče ve hře života. Když jsme uzavřeni ve své představě, jak mají věci být, snadno mineme příležitost, která nás může posunout dále. A když věci nejdou podle plánu, rozhodí nás – a vynaložíme nesmyslně mnoho energie na snahu vrátit se k původnímu plánu. Místo toho, abychom přijali novou situaci a podívali se na ni zčestva a našli v ní nové příležitosti. Co se ale stane, když jsme nové situaci otevřeni a připustíme si, že i když se věci nedějí podle nás, nemusí to znamenat, že se dějí špatně? Získáme mnohem větší nadhled, klid, možnosti a paradoxně také svobodu.
Jak už asi tušíš z řádků výše, neznamená to životní pasivitu a rezignaci. Svět sice boří plány, mění pravidla hry, vytváří nové situace a celkově nám kecá do života, ale všechny kroky musíme udělat my. Koneckonců, i my jsme součástí světa, i my měníte plány a pravidla hry, vytváříme nové situace a kecáme si do života. I my jsme součástí složitého mechanismu života. I skrze nás se věci dějí.
Opusťme proto představu, že jsme důležitější než zbytek světa, že jen my určujeme pravidla a priority a podívejme se na svět z pohledu spoluhráče. Mějme zbytek světa za parťáka, se kterým vedeme dialog, parťáka, který nás někdy pozlobí, někdy podpoří. Mysleme na to, že svůj životní prožitek vytváříme společnými silami, nebo dokonce že my mu jen pomáháme s vytvářením životního prožitku pro nás. Jak na to? Nebojme se snít, plánovat a toužit. A mějme u toho ale pozornost zaměřenou do přítomnosti, abychom mohli být otevřeni ke změně a k novým příležitostem. Buďme zvědaví, jak se věci vyvinou a co nového přijde – místo fixování se na to, aby věci proběhly podle nás.
Na závěr vtip, který dobře ilustruje toto téma. Vidíš to v něm?
Jsou velké povodně a voda zaplaví i kostel. Farář vyleze na střechu a modlí se k Bohu o záchranu. Po chvíli jedou kolem hasiči ve člunu:
– „Otče, naskočte si, zachráníme vás!“
– „Děkuji Vám, hoši, ale není třeba. Jeďtě pomoci ostatním, mě zachrání Bůh.“
Hasiči odjedou, voda stoupá, kněz se dále modlí k Bohu. Když hladina dosahuje střechy, opět připlují hasiči:
– „Otče, všichni jsou už zachráněni, teď je řada na Vás, nastupte si, zachráníme Vás.“
– „Já Vám moc děkuji, je to od Vás hezké, ale já opravdu nepotřebuji Vaši pomoc. Já pevně věřím, že mě zachrání Bůh.“
Hasiči opět odjedou. Kněz se dál modlí k Bohu, neochvějný ve své víře. Když mu hladina sahá až po krk, znovu přijedou hasiči:
– „Otče, už si dáte říct? Takhle se za chvíli utopíte, nastupte si, odvezeme Vás do bezpečí.“
– „Jste dobří lidé, vážím si Vaší nabídky a úsilí, ale jak jsem Vám již říkal – mě zachrání Bůh.“
Hasiči odjedou a o chvíli později se kněz utopí. Přijde do nebe a tam se potká s Bohem:
– „Bože, já tomu nerozumím. Celý život jsem Ti sloužil, má víra byla pevná, odevzdal jsem Ti do rukou svůj život, modlil jsem se o pomoc a Ty jsi mě nechal utopit se. Proč??“
– „Já? Já že Tě nechal utopit? A kdo si myslíš, že Ti tam pořád posílal ty hasiče??“
(1) „Things just happen. What the hell.“ Hogfather / Otec Prasátek
