Určitě to znáš. Může to být „den blbec“, kdy jakoby si z Tebe život udělal svůj cvičný terč na problémy a komplikace. Nebo „vážnější“ věc. Zdravotní problém, nevěra partnera, nespravedlnost učitelky ve třetí třídě, která ti nedá spát ještě ve čtyřiceti. Ale i oběť, kterou vědomě vykonáváš pro druhé – úklid po malých dětech, přesčas za kolegu v práci, návštěva tchyně, aby byl doma klid. Prostě pocit že to, co se Ti v životě děje, si nezasloužíš. Že si zasloužíš něco jiného a že je křivda, že se Ti toho nedostává. Všichni to známe, všem se nám to děje. Pocit, že nám život něco dluží.
Samozřejmě nedluží. Ale to je hodně slaboučká náplast na naše rozervaná srdce. Vědět, že nejenže s námi život vymetl tentokrát, ale že příště to nemusí být o nic lepší, i když my bychom se přece rozdali.
Kudy tedy z toho ven? Pojďme se nejprve zamyslet nad tím, co se v takovou chvíli děje. Cítím se jako oběť, cítím nespravedlnost, cítím, že mám na něco nárok a je mi to upřeno. Dělám něco dobrého (žiji poctivý a zodpovědný život, pomáhám ostatním, jsem pozorný partner, nebo se dokonce přímo obětuju pro něčí blaho) a svět nebo lidé mi neoplácejí dobrým, ale zlým. Moje představa o světě je v rozporu se skutečností. A právě na tenhle rozpor jsme obvykle upozorňováni tím, že cítíme utrpení. Trpím, čímž jsem upozorňován „Nedobře se na to díváš.“ Trpím, abych si všiml, že můj model světa neodpovídá realitě. Chci-li tedy přestat trpět, musím změnit svoje myšlení.
To se hezky řekne (a ještě líp napíše), ale v praxi to taková sranda není. Já vím. I já se s tím pravidelně peru, přestože vím, jak to funguje. Ale hodně mi pomáhá vědomí, že to časem odezní a uvidím věci zase čistě, že svůj pocit nemusím řešit ve vnějším světě (typicky situaci ještě víc zhorším, když se snažím se pod návalem emocí domoci „spravedlnosti“). Nicméně něco dělat můžeme. Zvlášť když jde o věci, které nás provázejí déle než to promáčené oblečení od auta, které projelo louží bezohledně blízko k chodníku (to pomine samo rychle, jak se odplaví emoce a oblečení uschne). Jaké tedy máme možnosti?
Oblíbená možnost je na svém utrpení lpět. Hýčkat si pocit křivdy a připomínat si, že trpíme a proč. Často v naději (třebas podvědomé), že si toho ostatní lidé (nebo přímo svět) všimne a neodolá touze nám to vynahradit. Že tím vynikne kontrast mezi tím, co si zasloužíme a co prožíváme. A díky tomu se svět chytne za nos a všechno napraví. Takhle napsaný je to samozřejmě očividná pitomost, ale v praxi je tenhle lidský instinkt velmi silný. Šéf na mě nezaslouženě křičel v práci – jsem v právu, tak musím dát nějak najevo, že mi ublížil. Mračit se, odsekávat, být mrzutý – vždyť kdo by mohl v takové situaci mít radost ze života. Jenže šéf si toho nejspíš vůbec nevšimne, nebo mu to bude jedno (zvlášť, jestli je to typ, který nezaslouženě křičí na podřízené) a tak hlavní, koho tím vytrestám, jsem já sám. Sám se udržuju v tom, že mám zkažený den a nesmím se už mít dobře, protože se mi stala křivda. A místo nepříjemných 5 minut křiku, mám nepříjemných 8 hodin v práci a dost možná zkažený i celý večer doma. Takže jak jinak?
Jeden z kroků je změnit chybný vzorec očekávání. Naše kultura má hodně zakořeněno „obětuj se a ono se ti to v dobrém vrátí“. Ať už se bavíme o starořímském „Do ut des“ (dávám, abys dal), se kterým obětovali svým bohům; ať vzpomeneme na hloupého Honzu, který se rozdělil o poslední kousek chleba s náhodným dědečkem, který byl náhodou kouzelný a později mu víceméně bez další práce přihrál do klína princeznu a půl království; nebo si vezmeme staletí křesťanství s jeho přístupem „teď to bude mizerný, ale když to hecnete, tak po smrti vám to pán Bůh vše vynahradí“. Nechápej mě špatně – je naprosto zdravé a v pořádku obchodovat, dělit se o jídlo s potřebnými, pomáhat bližním a vzdávat se svého komfortu pro dobro ostatních. Koneckonců je to jeden ze základních kamenů civilizace – spolupráce a částečné potlačení vlastního prospěchu pro prospěch skupiny. Co ale můžeme opustit s klidným svědomím, je ten pocit oběti a křivdy. Jde to i bez něj a líp. Představ si, kdybychom věci, které nám přijdou správné, dělali bez očekávání, že se nám to vrátí. Možná vrátí, možná ne. Pokud to děláme proto, aby se nám to vrátilo, dřív nebo později budeme zklamaní a zrazení a cítit se mizerně. Nad okolním světem nemáme kontrolu a statistika neúprosně tvrdí, že se vždycky najde něco, co bychom si představovali, že by mělo dopadnout jinak. Po takovémto „nárazu do zdi“ přichází zklamání a pochybnosti, že má smysl to dělat. Dělal jsem něco, co si myslím, že je správné, ale nejsem odměněn, tedy to nemůže být správné. A jsem v konfliktu sám se sebou (je to správné a nemůže to být správné) a trpím. Jaká je alternativa? Dělat věci proto, že věřím, že je to tak správné. A pamatovat si, proč je dělám. Že to tak má být, že to tak chci, že mi to naplňuje nějakou moji vnitřní (vlastní, ne vnucenou!) hodnotu. Pak můžu být za laskavý čin odměněn okamžitě a nezávisle na náhodě. Odměnou mi je samotný čin a to, co jsem jím vnesl do světa. Není podmíněný nebo validovaný tím, jestli se mi bude dobře dařit nebo mi to někdo vrátí. A nevzniká tak prostor pro sebelítost, že moje dobro nebylo odměněno. Navíc, upřímně, člověk, který pro někoho něco udělá a pak se kvůli tomu cítí jako oběť, tím často značně a dost zbytečně shazuje hodnotu svého činu. Kolikrát až do „kdybych věděl, že pak bude takhle vyvádět, tak si to udělám sám“ (což ruší celou hodnotu té oběti).
Tedy ve zkratce – dělejme věci, které nám samotným dávají smysl a my sami chceme, aby se staly. Tím nikomu (lidem, světu) vůči nám nevzniká žádný dluh, z jehož neplnění bychom mohli být smutní. A ano, je slušná šance, že pak i ostatní budou vůči nám vstřícnější a věci se nám budou lépe dařit. Nebo možná jen vůči tomu budeme vnímavější… ale dělat dobro pro neslíbenou odměnu je velkou pastí do které všichni rádi padáme.
A co když si vybrat nemůžeme, co když z nás oběť dělají okolnosti? Špatné náhody, nepříznivé vlivy, bezohlední lidé, nemoci? To nemůžeme dělat „protože takový svět chceme“, ne? Nemůžeme, jasně. Ale i druhý z kroků má základ stejný – trpíme, protože naše očekávání (náš mentální model) se liší od reality. A je na nás, kam nasměrujeme svoji pozornost. Můžeme ji směřovat do „reality našich představ“ a trávit čas a energii představami, jak by to mělo být správně, jak si to zasloužíme a jaká je to na nás křivda. Nebo můžeme zaměřit pozornost na „skutečnost, kterou potkáváme“, akceptovat, že tak věci jsou, a čas a energii věnovat tomu, jak s ní pracovat. Ale pozor. Snaha zvrátit hozené kostky zpět a změnit realitu, aby odpovídala naší představě, je pořád život v té falešné představě. Té, která nám způsobuje utrpení. Pokud události přijmeme, bez křivdy a otevřeně, máme prostor hledat, jak v nich být sami sebou. Jak je využít pro naplnění svého života. Jak žít svoje hodnoty. Jak realizovat svůj potenciál.
Pozorný čtenář si jistě všimnul, že oba postupy vedou na stejné místo.
Zbraní proti pocitu oběti je seberealizace. Pokud k situaci přistupuješ jako k příležitosti, ve které se můžeš seberealizovat, jistě během chvíle (až opadnou prvotní emoce) začneš mít hlavu plnou možností, jak nové podmínky využít k tomu být sám sebou. Jak do světa přinášet svoje hodnoty, jak prožívat věci, které tě naplňují.
Rozdíl mezi tím, jestli se ti děje křivda nebo příležitost je jen v tom, jak si to v hlavě pojmenuješ. Nejsou věci dobré a špatné, to jsou stále jen naše interpretace. Jistě, některé věci jsou pro nás těžší než jiné, ale to nemusí být špatně. A ty jsi ten/ta, kdo směřuje své kroky a rozhoduje se, jak na situace bude reagovat. Jestli z nich udělá dobré nebo z nich udělá špatné. Nerozhoduješ, jestli se Ti stane to, co chceš. Ale rozhoduješ, jestli Ty uděláš to, co chceš. Máš obrovskou moc. Moc vlády nad svým životem.
Jak určitě vidíš, popisuju to dost černobíle, zatímco situace bývají v odstínech šedi. Ne všechnu nepřízeň je nutné přijmout, nějaká se dá zvrátit. Ne vždy víme, co je pro nás vlastně správné. Někdy potřebujeme chvíli truchlit, abychom se vyrovnali s těžkou situací. Příležitostí může být i možnost učit se říkat „ne“. To je všechno v pořádku. Nepředávám dogma, chci předat princip, myšlenku, nástroj, který můžeš zkusit využít a podívat se, jestli by Ti někde nemohl zlepšit život.
A na závěr tématický vtip. Ani ne tak za odměnu, že jsi dočetl(a) až sem, ale spíš protože mám rád svět, kde jsou vtipy a chci se na něm podílet. 🙂
Muž zemře a přijde do pekla. Ďábel ho provází a ukazuje mu jednotlivá místa:
„Tady, jak jsou ty ohně, tak tady grilujeme, udíme a opékáme. Támhle, jak jsou pak ty lidi, tak tam je velká hostina. Kdykoli budeš mít chuť, stav se a nadlábni se jak budeš chtít.“
„Támhle, jak jsou ty pódia, tak tam hrajou kapely. Koncerty jsou tu každý den, tak jestli máš rád hudbu, přijď si to poslechnout, je to pecka.“
„Támhle pořádáme orgie. Jestli jsi na tohle, tak přijď, neměj zábrany, tady je peklo, tady to řešit nemusíš.“
Muž zírá, nevěří svým očím, ale pak přecejen najde to, co celou dobu hledá. Skupina lidí vařících se v kotlích, křičících bolestí, bičovananých démony a trhaných na kusy.
„A… a… co je to támhle?“ vykoktá.
A ďábel odpoví: „To? To jsou křesťani. Oni to tak chtěli…“
