Strach. Emoce, která nám pohrůžkou strašlivé smrti (nebo alespoň společenského znemožnění se), brání udělat to, co chceme, nutí nás udělat to, co nechceme, a celkově nám v dobré víře bere svobodu žít život tak, jak bychom chtěli. A někdy má pravdu, ne že ne. Strach má svoje místo v životě a tato emoce se nám nevyvinula omylem nebo chybou. Upozornění, že k některým věcem se váže riziko, je rozhodně úžasná schopnost našich mozků. Na základě předešlých zkušeností nás či ostatních, dokážeme predikovat situace, kde bychom mohli přijít k újmě.
A to je úloha této emoce. Neříká nám, zda něco máme či nemáme udělat – říká nám „Tady pozor!“. S tímhle vstupem si pak můžeme dělat, co cheme. Ideálně si rozmyslet, zda je riziko reálné a zda nám daná věc za něj stojí. Někdy riziko moc reálné není. Na horské dráze se bojíme, ale skutečné riziko nám hrozí minimální. A jsme si toho dobře vědomi, proto na ni nasedáme a ještě za to platíme. Někdy riziko reálné je, ale přesto ho z nějakého důvodu chceme podstoupit. Třeba když se zastaneme šikanovaného kolegy. A někdy rozumem dojdeme k tomu, že se strachem nechceme nechat omezit – ale přesto nás příliš drží ve své moci a my nedokážeme jednat podle svého rozhodnutí. Třeba když nás v místnosti uvězní pavouk tím, že visí z futer dveří.
Rozumové rozhodnutí nás samo od sebe emoce nezbaví. A i když nám strach třeba v rozhodnutí přímo nezabrání, často nám nedovolí ze sebe vydat to nejlepší. Jsme nešikovní, nenapadají nás konstruktivní myšlenky, držíme se trochu zpět a tak nevyužíváme naplno svůj potenciál. Bojíme se oslovit krásný protějšek na párty a když už se k tomu konečně odhodláme, tak svojí nejistotou z rozhovoru uděláme sebenaplňující proroctví.
Jakou máme alternativu? Zvědavost.
Strach nám typicky říká, že z možných výstupů jsou nějaké pozitivní a nějaké negativní. Nějaké, kterým se musíme za každou cenu vyhnout. Což ve světě, nad kterým nemáme absolutní kontrolu, nejde. Neúspěch může nastat vždy. A to vědomí nás odrazuje od celé akce, která by neúspěchem mohla skončit. Navíc situace často dělá dojem, že neúspěch bude strašlivý a úspěch nepřinese žádné zlepšení, jen udrží status quo. Když se zvládnu životní zkoušku, věci zůstanou tak, jak jsou teď. Když ji nezvládnu, můj život se zhorší. Můžu prohrát hodně, ale vyhrát málo. Můžu se připravovat, abych zabránil něčemu špatnému, ale těšit se moc není na co.
Zvědavost funguje přesně obráceně. Pokud se na životní zkoušku dívám optikou zvědavosti, nemám jak prohrát. Jsem-li zvědavý, jak to bude probíhat, jak to dopadne a co to přinese – pak tento můj cíl bude určitě naplněn. Ať už uspěju nebo ne. Budou se dít věci. Něco se dozvím. I když neuspěju, bude to znamenat něco nového – a nové je (optikou zvědavosti) zajímavé a dobré. Co se nového naučím? Co mi to přinese do života? Jak v takové situaci budu reagovat? Pokud opustíme představu, že musíme mít plnou kontrolu nad svým životem (jak na to?), pak se nám otevře prostor pro zvědavost, jaké nové věci nám život přinese. Možná jiné, než jsme plánovali (ale to nevadí). Ale bude to zajímavé. A otevřou se nám tím možnosti, které bychom sami nevymysleli.
Tam, kde strach dveře zavírá, tam je zvědavost otevírá. Jsme-li zvědaví, tak se těšíme na to, co přijde. A myšlenky, jak tomu pomoci, se snáz vynořují v hlavě. V těle je víc jistoty, protože víme, že nás čeká úspěch. Tam, kde strach blokuje, tam zvědavost uvolňuje. Tam, kde strach odpuzuje, tam zvědavost přitahuje. Tam, kde strach škodí, tam zvědavost pomáhá. Proto tvrdím, že zvědavost je opakem strachu.
Strach i zvědavost jsou naši přátelé. Obojí nám pomáhá žít dobrý život, obojí má svoje místo. Pokud narazíš na situaci, kde budeš mít pocit, že Tě strach omezuje víc než bys chtěl, zkus dát šanci zvědavosti.
Co se stane, když…….?
