Nebudu Tě napínat a svoje eso vytáhnu hned – tou silou je pozornost. Pozornost je tím klíčem, který nám umožňuje projevovat svoji vůli, který nám umožňuje měnit realitu – jak svět kolem nás, tak náš prožitek z něj. Proč to tvrdím?
Nad čím v životě máme kontrolu? Co dokážeme vůlí ovládat?
Je to vnější svět? Dokážeme vůlí samotnou zastavit auto, změnit barvu vlasů nebo vytvořit kafe z čistého vzduchu? Já určitě ne.
Jsou to naše emoce? Jsou ty tím, nad čím máme kontrolu? Umíme rozhodnout, kdy budeme veselí, kdy přestaneme být rozčilení, kdy budeme toužit a kdy se budeme bát? Ne tak úplně, že? Emoce si přichází a odchází… někdy, za použití nějakých technik a myšlenek, to dokážeme ovlivnit. Ale málokdy to je lusknutím prstů, okamžitě.
Tak že by to bylo naše chování? Nad tím přece rozhodujeme. Kam půjdeme, co komu řekneme, jestli si dáme čokoládu nebo ne. A schválně – už se Ti někdy stalo, že jsi udělal něco, co jsi nechtěl? Dal jsi si dortík, i když jsi byl rozhodnutý jíst zdravě? Rozhodl ses jít spát v deset a v půl jedné marně přemýšlel, kam se Ti ztratil večer? Prořekl ses a prozradil s kým byl Tvůj kamarád včera venku? Vypadá to, že někdy tam kontrolu máme, někdy ne.
Tak snad naše myšlenky. To bude ono. Je to v naší hlavě, celé si to zjevně vytváříme sami, tam bude naše kontrola. No… kéž by. Pak by zmizely všechny ty myšlenky, že nejsme dost dobří, že nám partner ublížil, že nemůžeme uspět nebo že tu diplomku zvládnu napsat za poslední týden a teď si ještě můžu v klidu něco zahrát. Bohužel i naše myšlenky mají zjevně tendence dělat si co chtějí – a někdy je pod kontrolu trochu dostat umíme a někdy i přes všechno úsilí žijí vlastním životem a neopouštějí naši hlavu.
Ale… někde přecejen dokážeme naši vůli projevit. Nejsme jen automaty slepě vykonávající sekvence pohybů, bez vlivu na to, co děláme. Umíme změnit svoje myšlení. Umíme rozhodovat, co uděláme, umíme měnit svoje chování. Umíme ovlivnit svůj prožitek a emoce v něm. A i tu neživou hmotu mimo naše tělo umíme svou vůlí ovlivňovat. Umíme pěstovat rostliny k jídlu, umíme otesávat kameny do podoby nahých sportovců, umíme směřovat auto, aby nás dovezlo do Legolandu.
Čím to tedy je? Kdy se věci dějou samy, deterministicky, bez našeho vlivu a kdy do věci vstupuje naše svobodná vůle, která automatický běh světa narušuje? Tvrdím, že to je tehdy, když zapojíme pozornost.
I bez pozornosti děláme věci, řídíme auta, mluvíme s lidmi. Náš vnitřní autopilot je neuvěřitelně šikovný a užitečný. A můžeme i prožít téměř celý život, aniž bychom si toho všimli a aniž bychom do něj zasahovali. Ale když na něco zaměříme pozornost, tak můžeme dráhu změnit. Někde hned – třeba nespadnout do propasti na úzké skalní cestě – jinde pomalu a během delší doby – třeba když chceme přestat kouřit nebo se naučit klik ve stojce. I naše pozornost má tendence sama přeskakovat, ale naše vůle ji dokáže během zlomku vteřiny nasměrovat, chcem-li. A na co ji zaměříme, tím si plníme život.
Co s ní všechno můžeme dělat? Můžeme ji zaměřovat do minulosti a tak žít v minulosti. Míjet, co se děje kolem nás a znovu prožívat realitu dní minulých – a třeba se z ní poučit. Můžem ji zaměřit do tady a teď, vnímat to, že jsme naživu, že dýcháme, že svítí slunce a problémy minulosti a budoucnosti neexistují. Můžeme ji zaměřit do budoucnosti a podnikat kroky k tomu, abychom došli cíle, na který ji zaměřujeme.
Můžeme ji zaměřit na smysly. Vnímat teplo, dotek, zvuk, obrazy. Můžeme ji zaměřit na myšlenky, vnímat plány, příběhy, analyzovat. Můžeme ji zaměřit na emoce, prožívat lásku, smích, smutek. Můžeme pracovat s tím, čemu věnujeme pozornost v daném okamžiku, ale můžeme pracovat i s pozorností dlouhodobou – zaměřovat se na oblasti života, kde chceme jednat vědomě – zdraví, vztahy, práce, studium…
Síla pozornosti je nejen v tom, co díky ní děláme, ale doslova formuje náš prožitek. Naši realitu. Například v každém vztahu jsou dobré i špatné momenty. Je možné soustředit veškerou pozornost na chyby, které v tom vztahu jsou. Klidně s dobrým úmyslem, aby se ty chyby povedlo odstranit a vztah mohl začít být šťastný. Ale pak se Tvůj vztah skládá jen ze špatných momentů a z chyb. Nic jiného ani nemůžeš vnímat, nemáš na tom pozornost. A i když se začne vztah lepšit, tak to neuvidíš, protože si všímáš jen chyb. A u stejného vztahu můžeš pozornost věnovat tomu, co se daří, co máte společné, kde jsou hezké chvíle. A úplně stejný vztah v tu chvíli prožíváš ale úplně jinak (a nejspíš se v něm pak i jinak chováš). Samozřejmě pozornost jen na dobré věci neumožňuje vidět ty špatné a včas je řešit, nechci nabádat k ignoraci problémů – jen chci demonstrovat sílu pozornosti. Je to zásadní stavební prvek utvářející naši realitu. Kterým myšlenkám dám váhu. Které problémy budu řešit. Které věci budu v životě vyhledávat a podle jakých kritérií. Kterým činnostem se budu věnovat a které směry budu rozvíjet. Kterých příležitostí si všimnu a chopím se jich a které nechám proplout kolem sebe. Je to vše jen o pozornosti.
Naše pozornost je omezený zdroj. Vlastně se dá říct, že můžeme mít pozornost jen na jednu jedinou věc najednou, zbytek jede na automat. Automat je dobrý, automat je přítel, automat nám umožňuje dělat víc než jednu věc najednou (třeba dýchat, řídit auto, přemýšlet a kouřit). Ale pozornost určuje, z čeho se náš prožitek skládá, co vnímáme a co rozvíjíme. Pozornost mění naši realitu ve všech významech toho tvrzení. Je to naše páka, kterou můžeme pohnout světem.
